Neuvěříte, jaké srdcervoucí odhalení učinila tato letuška o svém manželovi během rutinního letu!
Lena zalapala po dechu a srdce jí bušilo v hrudi. Tohle nemohlo být skutečné. „Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne,“ zamumlala. „Tohle nemůže být pravda.“ A přesto nedokázala odtrhnout pohled od konce uličky k letadlu.
Znovu se na něj podívala. Ty teplé hnědé oči byly stejné jako jeho. Ale jak je to možné? Ne, to nemohlo být. Podívala se znovu. A znovu. TO NENÍ MOŽNÉ! Chtěla křičet, ale plíce odmítaly spolupracovat. Celé tělo jí ztuhlo a ztuhlo. Mohla jen nevěřícně zírat.
Studovala jeho známé hnědé oči, tvar jeho tváře, jeho drsné ruce, které tak dobře znala – ruce, které ji něžně držely. Bylo to nemožné. Nepřestávala se na něj dívat skoro deset minut, ale nezdálo se, že by si toho všiml. Měl plné ruce práce s vybalováním zavazadel a přípravou na odlet. Lenin svět se mezitím obrátil vzhůru nohama.
V hlavě jí vířily myšlenky. Musel to být její manžel! Ale jak to mohl být on? A pokud to byl on, proč seděl tady, v tomto letadle, a nevěděl, že stojí vedle něj? Byla si jistá, že se na něj dívá, ale zároveň si byla jistá, že tu nemůže být. Její myšlenky se začaly toulat – mohl všechny oklamat, dokonce i ji? Ta děsivá myšlenka změnila její realitu v chaos.
Ještě před pár minutami měla úplně jinou náladu. Psychicky se připravovala na nadcházející let. Byl to její první měsíc v práci od onoho hrozného dne, a i když byl náročný, poskytoval jí tolik potřebné rozptýlení.
Její práce letušky a společnost, kterou jí přinášela, jí pomohly cítit se lépe po těžkých chvílích, které prožívala od minulého roku.
Než nastoupila do letadla, zhluboka se nadechla a přinutila se k falešnému úsměvu. Řekla si, že když bude předstírat, že je šťastná, nakonec tomu uvěří i její tělo.
Rychle si tedy uložila zavazadla, rozhlédla se po horních přihrádkách a pohodlně se ponořila do své obvyklé rutiny. Kolem ní si její kolegové živě povídali a horlivě probírali plány na víkend po přistání. Snažila se vnímat jejich nadšení a doufala, že to potlačí nepříjemný pocit, který jí kručelo v žaludku.
Tento let pro ni znamenal nejen návrat do práce, ale i do života. Potřebovala věřit, že je připravená, že stín uplynulého roku zmizel natolik, aby mohla znovu fungovat.
Ale pak, když se letadlo připravovalo k přistání, si ho všimla. Jako by jí najednou přestalo bít srdce. Její tělo se proměnilo v sochu a její svět obklopilo ohlušující ticho. Co to sakra je?!
Leně zběsile bušilo srdce v hrudi, když se dívala na muže sedícího na konci uličky. Tělo jí ztuhlo a jediné, na co se zmohla, byl pohled na muže sedícího na sedadle 37A. Co tam sakra dělal! To přece není možné.
Srdce jí zběsile bušilo a ona koktala a mumlala: „To není možné,“ „To není možné.“ Najednou byla úplně ztracená v okamžiku a nevnímala nic kolem sebe. Její kolegové, ostatní cestující i přípravy na nástup do letadla se jí vytratily z mysli. Mohla se na něj jen dívat.
Měl stejné hnědé oči, stejné hnědé vlasy a dokonce i jeho chování bylo stejné. Puls se jí zrychlil, jak na něj dál zírala. Ale tohle přece nemůže být skutečné, ne? Musela to být nějaká krutá iluze.
Znovu se na něj podívala a stále tomu nemohla uvěřit. Co se to děje? Byl to snad nějaký hloupý vtip?
Každý detail jeho obličeje odrážel jeho tvář. Ale nemohl to být on. Věděla, že to není možné. A přesto tu byl, seděl několik řad od ní.
Dál se na něj dívala, ale nezdálo se, že by si její přítomnosti všiml. V hlavě měla zmatek, protože se snažila pochopit, jak je možné, že Gabriel byl na palubě tohoto letadla. Stejné hřejivé hnědé oči, které se na ni kdysi dívaly s láskou a oddaností, teď hleděly z okénka, k nepoznání. Silné, jemné ruce, které ji hladily po kůži, teď klidně listovaly leteckým časopisem.
Potřebovala mít jistotu. Musela mít jistotu. Sebrala odvahu a rozhodla se ho konfrontovat.
Lena rychle popadla vozík s kávou a nalila si šálek čerstvé kávy. Pak se zhluboka nadechla, srdce jí bušilo a hrozilo, že jí vyletí z hrudi. Musela to vědět.
S nejistýma nohama prudce vstala a zamířila k zadní části letadla. Čím blíž byla, tím lépe ho viděla. Ale nemožnost situace ji nutila nevěřit svým očím. „Omlouvám se za zpoždění, pane,“ začala říkat, ale slova jí uvázla v hrdle.
Vzhlédl a jejich pohledy se setkaly. Šálek jí vyklouzl z rukou, všude se rozlila káva a spadla na podlahu. Šaty měla úplně zničené, ale ani si toho nevšimla. Jediné, co dokázala, bylo zírat na něj.
Leně se zatočila hlava; nedokázala pochopit, jak mohl být Gabriel v tom letadle živý a zdravý. Byla u toho, když jeho rakev spouštěli do země. Od té doby každý den truchlila nad jeho smrtí a propadala naprostému zmatku. Celé měsíce nemohla spát, jíst, dokonce se ani pořádně sprchovat.
A přesto tu seděl, dokonce na dosah ruky. Ta podoba byla nápadná, od odstínů šedi na spáncích až po jemné vrásky, které se mu při úsměvu oddělovaly od koutků očí.
Každý racionální instinkt Leně napovídal, že tento muž nemůže být Gabriel. Ale bušící srdce přehlušilo její mysl, soustředěnou na živého ducha před ní. Studovala každý centimetr jeho tváře a hledala na tomto přízraku manžela sebemenší odlišnost, nějakou nedokonalost.
Lena zmateně zamrkala. Cože?! Takhle ji opravdu pozdravil?! Co se to děje? Lena tam stála jako přibitá. To přece nemohla být pravda. Musí to být sen…
Ale on křičel dál. „Copak nevidíte, že tu někdo sedí!“ pokračoval.
Vypadal velmi rozzlobeně. Ale jak je to možné? Neměl by se na ni zlobit. Nikdy předtím na ni takhle nezvýšil hlas. Proč se choval, jako by ji neznal?
Leně se začaly klížit oči, jak na něj zírala a ztuhla vsedě. Najednou ucítila na rameni pevnou ruku. Byla to její spoluslužebnice Cassandra. „Přijměte prosím mou omluvu jménem mé kolegyně,“ řekla, „okamžitě to vyřídím. Usmála se na muže a přísně se podívala na Lenu.
Lena se konečně probrala ze strnulého stavu a začala si uvědomovat okolí: lidé na ni zírali, její kolegyně Cassandra se tvářila mírně naštvaně a všude byla rozlitá káva. Cítila se trapně, zmateně a ublíženě, zaplavila ji smršť emocí. Věděla jen, že se odtamtud musí dostat.
Rychle se tedy protáhla uličkou a beze slova spěchala zpátky do kuchyňky. Tam se konečně mohla znovu nadechnout.
Netrvalo dlouho a klid její mysli narušil hlasitý výkřik její kolegyně Cassandry. „Co to bylo!“ podívala se rozzlobeně na Lenu. „Proto jsem tě varovala, aby ses nevracela do práce tak brzy, Leno. Potřebuješ si odpočinout, ještě nejsi připravená pracovat!“ „To je v pořádku,“ řekla Lena.
Leniny myšlenky horečně pracovaly. Už její kolegyně ji varovala, že po Gabrielově smrti není připravená znovu pracovat. Ona však tvrdohlavě trvala na tom, že je v pořádku a připravená vrátit se do práce.
Teď ale viděla svého zesnulého manžela, nebo alespoň někoho, kdo vypadal přesně jako on. Byla o tom tak přesvědčená, ale co když to všechno byla lež? Co když to nebyla pravda! Pochybnosti a zmatek jí zatemnily mysl a zanechaly její srdce ve zmatku.
Lena před téměř šesti měsíci přišla o manžela Gabriela, který podlehl infarktu. Byl láskou jejího života už od střední školy a vždy byli jeden pro druhého na prvním místě. Gabriel byl první, kdo jí zlomil srdce, ale byl také první, kdo ho dal znovu dohromady.
Po nějaké době se rozhodli posunout svůj vztah na další úroveň a slíbili si, že spolu budou navždy. „Jednoho dne si tě vezmu, Leno Marie Clarksonová,“ řekl a během školního plesu ji láskyplně pohladil po prameni vlasů za uchem.
A také to udělal. O osm let později se vzali a slíbili si, že budou po jeho boku, dokud je smrt nerozdělí. Lena ani za milion let nečekala, že smrt přijde tak rychle…
Po pouhých deseti letech manželství Gabriel náhle utrpěl infarkt a zemřel. Vše se odehrálo tak rychle, že to Leně někdy stále připadalo jako sen. Jeden den byla šťastně vdaná a druhý den zůstala úplně sama a truchlila nad smrtí svého manžela.
Lena po jeho smrti propadla zoufalství. Ocitla se sama a bez dětí. Odmítala se smířit s novou realitou a prakticky se izolovala od zbytku světa.
Postupem času si však uvědomila, že takhle to dál nejde. Když se jednoho dne podívala na sebe do zrcadla, sotva poznala osobu, která se na ni dívala. Ztráta si vybrala svou daň a proměnila ji z energické mladé ženy v křehkou, starší verzi sebe sama, zbavenou péče a lásky.
V této chvíli se rozhodla vrátit se ke své práci a začít znovu. V žádném případě však nečekala, že přesně šest měsíců poté, co se rozloučila se svým manželem, dojde k této události. Stále tomu nemohla uvěřit. Vrátily se jí bolestné vzpomínky na ztrátu milence Gabriela.
„Haló, neslyšíš mě?“ Cassandra chytila Lenu za ramena a zatřásla s ní, aby ji vrátila do přítomnosti a přerušila její myšlenky.
Lena byla zmatená a vzhlédla ke Kasandřině vážné tváři. „Cože?“ zeptala se. – Chce s tebou mluvit,“ zopakovala Cassandra pevně. – „Ehm… ehm, kdo se mnou chce mluvit? – Lena se zmateně zeptala. A pak, ještě než na ni ukázala prstem, Lena už to věděla. Byl to on. Chtěl si promluvit…
Lena nechápala, o co jde, ale rozhodla se do toho jít. Ze všeho nejvíc toužila po odpovědích a možná je teď dostane. Zhluboka se tedy nadechla a uklidnila se, než se k němu přiblížila.
„Ahoj Gabrieli,“ začala, ale pak se zarazila: „Ehm, pane, ehm, omlouvám se.“ Podíval se na ni a ona pokračovala v řeči a odříkávala slova: „Omlouvám se za tu kávu. Byla jsem tak překvapená, že tě vidím.
Zmateně se na ni podíval a Leně došlo, že ji nepoznává.
– Každopádně,“ začal, „chtěl jsem se ujistit, že jsi v pořádku.“ „Aha,“ řekl. Věnoval jí omluvný úsměv. „Byl jsem na tebe předtím trochu přísný a vycítil jsem, že jsi napjatá. Je všechno v pořádku?“ zeptal se.
Lena byla ohromená. Jak to mohl říct? Copak nevěděl, kdo je? Nebo nevěděl!!! Cítila se úplně zmatená.
Z jeho výrazu bylo jasné, že neví, kdo je, a že je jen zdvořilý. Copak se zbláznil? Nebo se možná zbláznila ona a tohle byl úplně cizí člověk, který neměl s jejím zesnulým manželem nic společného. Možná si s ní její mysl jen pohrávala.
Lena věděla, že musí zjistit pravdu. Potřebovala se z tohoto rozhovoru co nejrychleji dostat.
„Děkuji za váš zájem, pane,“ odpověděla a vymáčkla ze sebe zdvořilý úsměv, „daří se mi dobře. Mohu pro vás ještě něco udělat?“
„Ale ne, to je v pořádku,“ usmál se a sáhl do peněženky. „Počkejte chvilku,“ řekl a podal jí bílou vizitku, „tohle je moje vizitka. Obávám se, že jsem ti zničil šaty,“ ukázal na její sukni potřísněnou kávou. – Moje sekretářka vám to proplatí. Ještě jednou se omlouvám.“
„Ale pane, to je v pořádku, to nemusíte,“ řekla Lena. „Prosím, trvám na tom,“ trval na svém. Lena nevěděla, co se děje, ale věděla, že odtamtud musí okamžitě vypadnout. „Děkuji vám, pane, opravdu si toho vážím,“ řekla a doufala, že rychle přeruší rozhovor a odejde do zadní části místnosti. „Hezký den!“ – Dodala a odešla.
Zpátky v zadní části letadla se Lena zhluboka nadechla. Podívala se na své ruce a všimla si, že se jí třesou. Měla pocit, jako by viděla ducha. Přízrak s tváří jejího zesnulého manžela.
Potřebovala si s někým promluvit. Jen tak se mohla ujistit, že se nezbláznila. A přesně věděla, s kým si má promluvit. „Cassandro?“ – Nervózně se zeptala.
Cassandra otočila hlavu, a jakmile spatřila Lenin výraz, věděla, že se děje něco vážného. „Mluv se mnou,“ řekla, nasadila starostlivý tón a poplácala Lenu po zádech.