Mořské panny jsou často zmiňovány ve zprávách – ne jako mýtické bytosti, ale jako skutečné muzejní exponáty nebo nálezy na mořském pobřeží, které vědci zkoumají. V obou případech není na mořských pannách nic nadpřirozeného, ale to jim neubírá na zajímavosti. „Lenta.ru“ zjistila, proč Japonci jedí šupiny mořských panen, proč Kolumbus nazval tyto tvory „lidskými“ a komu skutečně patřily kosti mořské panny z chrámu ze XIII. století.
V USA bylo provedeno CT vyšetření ostatků mořské panny z muzea v Kentucky.
Radiologové z Northern Kentucky University nedávno provedli CT vyšetření ostatků fidžijské mořské panny, které byly více než sto let uloženy v muzeu. Předchozí majitel mořské panny ji v roce 1906 daroval historické společnosti okresu Clark. Podle jeho ujištění byla kuriozita zakoupena buď v Japonsku, nebo v Indonésii.
Tuto část příběhu potvrzují archivní záznamy: na konci 19. století skutečně sloužil u amerického námořnictva a dost možná cestoval i do jiných zemí. Dochované dokumenty však nevysvětlují, proč se námořník rozhodl tvora koupit ani co to bylo. K zodpovězení alespoň některých z těchto otázek bylo zapotřebí tomografie.
V 19. století byly podobné vycpané mořské panny často vystavovány v Kunstkamerách a na jarmarcích. Jednu z fidžijských mořských panen dokonce koupil slavný showman Phineas Barnum. Je s ní spojen působivý dobrodružný příběh, jehož konec dodnes nedává historikům pokoj.
Americký kapitán se vydal na zločineckou dráhu, aby získal mořskou pannu z Japonska.
Barnumova mořská panna z Fidži byla falešná, ale sám showman s ní neměl nic společného. Ušila si jednoduchou japonskou rybářku: horní část vzala z opice a spodní část připevnila rybím ocasem. S největší pravděpodobností se tak stalo na samém počátku 19. století – Barnum tehdy ještě nebyl na světě.
Rybář nejprve předváděl svou ruční práci spoluobčanům a ujišťoval je, že ji osobně chytil do sítě. Mořská panna podle něj stihla varovat před strašlivou epidemií, která se blíží do Japonska. Nemoc způsobí, že lidé budou neplodní, a jedinou záchranou jsou portréty mořské panny, které rybář ochotně prodával všem příchozím.
Eades tolik peněz neměl, a tak si půjčil, co mu chybělo, z lodní pokladny. Kapitán doufal, že na mořské panně vydělá ještě víc, když ji bude během zastávek v přístavech předvádět za peníze.
V roce 1822 se konal jediný soud v historii, který rozhodoval o osudu mořské panny.
Eadesovi se podařilo nedoplatek utajit až do roku 1822. Když se pokusil mořskou pannu vystavit v Londýně, dozvěděli se o tom majitelé lodi. Podali na Eadese žalobu a obvinili ho ze zpronevěry. Soudní spor skončil tím, že kapitánovi bylo nařízeno pracovat zadarmo, dokud nevrátí všechny peníze.
Mořskou pannu později zdědil Idesův syn a kromě ní nedostal nic. Ale i na tom dokázal vydělat: v roce 1842 ji prodal bostonskému muzeu za pět tisíc dolarů. Tam si ji prohlédl Barnum. Rozhodl se ji všemi prostředky dostat do své expozice a pro autoritu si dokonce pozval přírodovědce. Ten sice mořskou pannu označil za podvod, ale showmana to nezastavilo.
V roce 1843 byla mořská panna několik měsíců vystavena v Barnumově muzeu, než beze stopy zmizela.
Podobný životopis měla pravděpodobně i fidžijská mořská panna, která byla uložena v Historické společnosti okresu Clark. CT vyšetření potvrdilo, že byla sešita z částí těl nejméně tří různých zvířat.
Neznámý řemeslník vzal hlavu a trup opice, ocas si vypůjčil z velké ryby a paže vytvořil z tlap krokodýla nebo aligátora. Přesnější odpověď budou moci dát odborníci ze zoologické zahrady v Cincinnati a z akvária v Newportu, kteří budou fotografie studovat.
V Japonsku jedli šupiny mořských panen a pili tinkturu z jejich kostí, aby si prodloužili život.
Další japonská mořská panna je ještě starší. Předpokládá se, že byla vyvržena na břeh ostrova Kjúšú 14. dubna 1222. Místní šaman to prohlásil za dobré znamení a nařídil mořskou pannu pohřbít v chrámu Ukimido. Kosti tam ležely až do období Edo, kdy moc v Japonsku přešla do rukou klanu Tokugawa. Kosti byly vykopány a použity k výrobě léčivých tinktur. Do dnešních dnů se zachovalo pouze šest kostí, které jsou uloženy v chrámu Rjúgudži ve Fukuoce.
