Smrt Jany Hlaváčové (†85) přišla po letech, kdy o ní svět moc neslyšel. Jak na herečku vzpomíná redaktorka Blesku Michaela Remešová?
Naposledy jsem si s Janou Hlaváčovou (†85) podala ruku v dubnu 2013 na Staroměstské radnici, kde s manželem Luďkem Munzarem (†85) obdrželi od primátora medaile města Prahy. A naposledy jsme spolu mluvily 26. března 2023 v den jejích 85. narozenin.
Přála jsem jí po telefonu a oslavenkyně měla výbornou náladu! „Celý den se na sebe koukám v televizi. Hned ráno dávali Kam čert nemůže. Jsem už ze sebe nějaká omrzelá,“ vtipkovala Hlaváčová.
Přestože už drahně let nevytáhla kvůli nemoci paty z domu, nesmírně ji těšilo, že lidem ani trochu nevymizela z paměti. „K obědu jsme měli dortíky, moc mi chutnaly,“ pokračovala nadšeně oslavenkyně s tím, že sladkosti přinesl zeť Martin Trnavský (53).
Náš hovor zakončila slovy: „Jsem ležák, ale mozek mi pořád funguje skvěle. Takže kdyby se našel nějaký scénář, kde bych mohla hrát vleže, tak jsem přesvědčená, že bychom mohli dostat Oscara!“
Kdykoli jsem Janě Hlaváčové zavolala, byla obrovsky vstřícná, a to i v situacích, kdy jí opravdu nebylo hej. Pokaždé byla až překvapivě upřímná. Když v roce 2015 odmítla roli sestry Toničky v posledním pokračování filmových Básníků, řekla mi: „Už jsem dohrála, nemám na to. Můj zdravotní stav mi už nedovoluje pracovat. A je mi to strašně líto…“
Scéna, kdy jako sestra Tonička ve filmu Jak básníkům chutná život poslouchá se zanícením rádio, ve kterém Karel Gott (†80) zpívá To musím zvládnout sám, patřila k jejím nejmilejším. Přestože herečka nikdy nebyla Gottovou zanícenou fanynkou, když pak zpěvák onemocněl rakovinou, přes Blesk mu energicky vzkazovala: „Kájo, musíš, musíš! Potřebujeme tě!“
Nic se mnou není
V roce 2018 mě v telefonu opravdu dojala, když mi říkala: „Nic se mnou není. Dopajdám se stěží na záchod a nikam dál než k doktorovi se už nedostanu…“ A pak mi téměř šeptem smutně sdělovala, že její diagnóza není ani Parkinsonova choroba, ani Alzheimer, ale prý něco mezi tím. Sami doktoři tápají. „Jediné jisté je to, že jsem nemožná a už k ničemu,” dodala Hlaváčová.
Nevím, proč si se mnou vždycky, a myslím, že i ráda, povídala. Nikdy si na nic nestěžovala a pokaždé všechno nazývala pravými jmény. Milovala nadevše manžela a svou rodinu, vážila si kolegů a života, jakkoli byl pro ni už těžký.
Proti covidu se ale za žádnou cenu nechtěla nechat očkovat, prý že to nepotřebuje. Proč, na to jsem se už raději ani neptala… Každopádně si z hovorů s ní nejvíc pamatuji větu: „Tak zase na shledanou a moc děkuji za zájem! Děláte mi radost…“